ABÉLARD, PETR (1079-1142), je dojista známější jako milenec než jako filosof; jeho – doslova – ohromující román s Héloisou je nejslavnější a nejoplakávanější milostný příběh všech věků; v jeho Historii neštěstí (Historia calamitatum) najdeš nejjasnější a nejnázomější poučení o povaze středověku, tohoto podivuhodného kotle protikladů smyslovosti a mystiky, surové přímočarosti a pojmové subtility, rozumu a víry, těla a duše, poživačnosti a asketismu. Abélard byl pravé dítě své doby, doby disputační mánie, slovíčkářské samoúčelnosti a mudráctví, jímž se, aniž to kdo z disputantů tušil, hlásil a připravoval příchod nového věku. Konzervativní teologové se hádali s racionalisty hlásajícími, že víra se musí podrobovat přirozeným zásadám rozumu, a nominalisté potírali realisty (viz Universalie). Abélard žil v tomto ovzduší abstraktní učenosti a dialektické zuřivosti jako ryba ve vodě. Uhýbavý, chytrý a výmluvný, stal se brzo středem a krystalizačním bodem všeho polemického klání, předmětem obdivu svých četných žáků – měl prý na pět tisíc posluchačů – a také závisti a nenávisti; jeho úhlavním celoživotním nepřítelem byl konzervativní fanatik Bernard z Clairvaux (v. t), jehož přičiněním byly některé novátorské články Abélardova učení autoritou církevních sněmů odsouzeny.

Nuže především v boji o universalie připadl na formulace, které se jeho vrstevníkům zdály velmi nové a překvapující. Universale, např. „člověk", je něco, co se dá přisoudit mnohým věcem; mohu prohlásit, že Sokrates je člověk, že Abélard je člověk a tak dál do nekonečna. Jenže res de re non praedicatur, věc se nedá přisoudit věci; „člověk" jakožto takový nemůže být, oproti tvrzení realistů, reálná, skutečná věc, protože kdyby tomu tak bylo, soud „Sokrates je člověk" by byl stejně nesmyslný jako věta „Sokrates je Cicero". Co tedy je „člověk"? Jistě ne pouhý zvuk, protože kdyby tomu tak bylo, soud „Sokrates je člověk" by byl stejně nesmyslný jako věta „Sokrates je zvuk". I pravi Abélard: Slovo (vox), pouhý zvuk, dosáhne obecné platnosti, stane-li se výpovědí (sermo). Obecnost, univerzalita se naskýtá pouze v aktu souzení, pojmového přemýšlení. Řeknu-li „člověk", je to zvuk. Řeknu-li „Sokrates je člověk", vyjadřuji tím obecný vztah, aplikovatelný na všechny lidské bytosti; a tento vztah byl Bohem myšlen od věčnosti; platí tedy o něm označení „ante rem", před věcí, zatímco slovo „člověk" je „post rem", po věci. Jenže takovéto vztahy, učí Abélard dál; nejsou pouhé formy myšlenky; musejí odpovídat vztahům skutečným, musejí být „in re", ve věci. Řeknu-li „tento kámen je člověk", nevyjádřím tak božský vztah, nýbrž nesmysl. Slova mají odpovídat rozumu, rozum věcem (vox – intellectus – res); podkladem logiky je příroda.

Logice přikládal Abélard veliký význam; v logice byla jeho největší síla, logika byla jeho vášeň, jeho zbraň i prokletí – mrštnost jeho logiky strhovala jeho přátele k nadšenému obdivu, ale také popuzovala jeho nepřátele; odiosum me mundo reddidit logica – odporným světu mě učinila logika, napsal ve svém závěrečném dopisu Héloise.

Být křesťanem, učil, znamená být logikem. Proto v zmíněných hádkách racionalistů se zpátečníky přiklonil se na stranu rozumu. Na rozumu záleží, nikoli na citátech z bible nebo na zázracích, které se ostatně už nedějí, a pokud se děly, byly to nejspíše podvody. Jedině v rozumu je uložena jednota, nutnost, jistota; nejdřív vědět, pak věřit! Bible se nesmí slabikovat, bibli se musí rozumět; člověk, který dovede užívat svého rozumu, ví, že pojmy např. pekla a nebe jsou v bibli míněny jen obrazně, nikoli doslovně; učení o trojjedinosti boží neznamená nic jiného, než že Bůh je moc, moudrost a láska. Též problém vykoupení lze řešit pouze rozumem; vykoupení totiž záleží pouze v tom, že Kristus nás vede svým příkladem a slovem k dobru a vzájemné lásce.

Aby podepřel samostatnost myšlení a čelil slepému přejímání hotových názorů, zavedl ve svém spise Sic et non (Ano a ne) dialektickou metodu, jež záležela v tom, že u každého tématu, jež hodlal probírat, uváděl jednak záporná, jednak kladná mínění svých předchůdců a citáty z Písma. Osvětloval tak probírané otázky ze všech stran a smiřováním zdánlivě nepřekonatelných rozporů cvičil své žáky v disputačním kejklířství. Jeho metoda se stala vzorem pro všechny pozdější scholastiky, zejména pro Tomáše Akvinského.

Jeho spis Poznej sám sebe (Scito te ipsum) je památný tím, že se v něm poprvé po dlouhých staletích probírá etika jako samostatná filosofická disciplína. Abélard v něm rozvinuje zajímavou myšlenku, že hřích nezáleží v jednání ani v myšlenkách nebo citech a žádostech, nýbrž v rozhodnutí k činu (concensus animi imentio). Každý člověk ví velmi dobře sám, je-li toto rozhodnutí dobré či špatné: povi mu to jeho svědomí, totožné s přírodním zákonem a s vůlí boží.

Jak vidíte, Abélard nebyl filosof ledajaký. Ne neprávem bývá zván trubadúrem mezi scholastiky. Jeho svobodný, o sílu rozumu opřený přístup k velikým problémůmjeho doby nutně byl člověku rázu Bernarda z Clairvaux stejně nesnesitelný, jako o čtyři staletí později postoj Erasma Rotterdamského byl nesnesitelný Lutherovi. Ve světě myšlení lidé, kteří věří svému vlastnímu úsudku, se odevždy střetávají s lidmi, kteří věří jen pravdám zjeveným nebo jinak shůry nadekretovaným. Abélard byl výrazný a významný představitel prvního typu těchto lidí. Jestliže je však přece jen známější jako milenec než jako myslitel, není m u tím ukřivděno, neboť jeho korespondence s Héloisou je nejúchvatnější básnické dílo předdantovské doby středověké.


[BACK]